KLASIFIKACE OBTÍŽNOSTI ZAJIŠTĚNÝCH CEST A JEJICH SROVNÁNÍ
Zajištěné cesty (via ferrata, klettersteig) mají v Itálii, Rakousku a v Německu více než stoletou historii. Vedle těchto zemí se staví nové ferraty, zejména sportovní (vyšších obtížností) ve Francii a ve Švýcarsku. Přestože řada našich horolezců nad nimi „ohrnuje nos“, v uvedených zemích patří k tradiční alpinistické disciplíně[1], s částečně vlastní metodikou. Zpřístupňují stěny, tím rovněž často vrcholy, které by jinak byly obtížné i pro mnohé horolezce. Ferraty nepoškozují přírodu, nehyzdí skálu. Jsou v nich citlivě budovány horolezeckými a turistickými svazy, horskými vůdci (nebo jsou k tomu často najímáni) či provozovateli lanovek a chat. Alpské stěny nelze posuzovat českými měřítky. Prostě se v jejich mohutnosti ztratí. V mnohých stěnách dlouho při nástupu neuvidíte ferratové jistící prvky – lano, kramle, kolíky.
Ferraty si získaly také řadu českých alpinistů. Nemálo jich na ně každoročně vycestuje s některou cestovní kanceláří (CK). Pro hodnocení obtížnosti zajištěných cest bylo v průběhu doby vytvořeno několik stupnic. Jejich klasifikace dosud nebyla ujednocena, jako je tomu u horolezeckých cest. Do toho vstupují CK se svými doporučeními, jak mezi zájezdy vybírat podle zkušeností a fyzické kondice. Taková doporučení však zahrnují všechny horské aktivity – turistiku a VHT, ferraty, ledovce. Nejsou zohledňována specifika jednotlivých odvětví a z toho vyplývající požadavky na účastníky.
Doporučení jako například - aby zájemci rozumně odhadli své síly, může vést k nebezpečným subjektivním přístupům. Fyzicky zdatnějším „horalům“, kteří netrpí závratí a mají jistotu kroku v horském terénu, může naopak přinést výsledně zklamání, aby ferratové zájezdy absolvovali od „lehčích k náročnějším“. Představuje snad v tomto hodnocení, že lehčí ferrata je stupně A – B a náročnější C – E?
Když už CK využívají zavedenou klasifikaci, mnohdy se jedná o starou italskou stupnici. Co komu ovšem řekne jednoduché jednovětné, ale povrchní rozlišení modrá – červená – černá… Proto Italové stanovili v roce 2001 nové, pětistupňové rozdělení.
Nejrozšířenější pětistupňová stupnice (A – E) , kterou vyvinul Kurt Schall, se nazývá také východoalpskou. Jeho ferratové průvodce Rakouska stejnojmenného vídeňského nakladatelství (http://www.schall-verlag.at) patří k velmi oblíbeným pro svoji propracovanost a serióznost. Jedno vydání vyšlo i v češtině (www.alpy.cz). Tato klasifikace rozlišuje typ skalního terénu, od toho se odvíjející jistící prvky, doporučení na zdatnost, zkušenosti a vybavenost lezců. Lze se sní setkat v nejširších a nejnavštěvovanějších webových průvodcích – www.ferrata.de, www.bergsteigen.at.
K nejprodávanějším průvodcům patří i produkty Eugena Hüslera. Ten vytvořil šestistupňovou obtížnost zajištěných cest. Je ovšem využívána pouze v těchto průvodcích (www.bruckmann.de). Jeho průvodci Alp a jejich jednotlivých skupin jsou vydávány i v češtině (www.alpy.cz).
Přestože se jedná o velmi propracovanou klasifikaci, rovněž šestistupňové rozlišení Paula Wernera nepřekročilo jeho, jinak oblíbeného průvodce Alp (www.rother.de). Jeho hodnocení obtížnosti se skládá ze dvou dílčích stupnic. První stupnice se věnuje technické náročnosti zajištěných cest (druh terénu, jištění, požadavky na fyzickou zdatnost). Druhá hodnotí horolezecké rámcové podmínky (délka a charakter nástupu, nadmořská výška, stav sněhu a zalednění, možnosti orientace, nebezpečí změny počasí, pád kamení). Pokud je na trase nutné překonat nezajištěný úsek lezením, přidává se stupeň obtížnosti podle mezinárodní unie horolezeckých svazů (UIAA).
Může se vám pak klidně stát, že podle Wernerova průvodce naplánujete kamarádům ferratu KS 2-B. Jeden se zeptá, zda se jedná o modrou, červenou nebo černou. Druhý, zda jde o „áčko“ nebo až „éčko“. A jak z toho ven…? Určitým řešením může být vzájemné srovnání všech uvedených stupnic. Jelikož je každá z těchto klasifikací specifická, jedná se o přibližné porovnání. Ale provedené s co nejdůslednější snahou o objektivitu, využívající charakteristiku jednotlivých obtížností (terénní a jistící prvky, obtížnost podle horolezecké klasifikace aj.).
Závěrem několik praktických rad. Vždy se snažte najít o dané zajištěné cestě seriózní informace. Dívejte se na délku ferraty. Je například rozdíl mezi klettersteigy Blutspur (35 m) nebo Königschußwandsteig (950 m) a Seewand (1350 m), přestože jsou všechny obtížnosti E. Ale pozor, je rozdíl mezi výškou a lezeckými metry, jako je tomu zrovna u Seewandu (750 m výškových, 1350 m lezeckých). V Schallově stupnici se ferraty označují podle nejtěžší obtížnosti. Výjimečně např. C/D, kdy je na cestě pouze několik prvků nebo i jediný vyšší obtížnosti. Proto sledujte typ (plotna, převis, svislá skála apod.), počet a délku těchto pasáží (viz topoplány ferrat v průvodcích Schalla a Hüslera nebo na www.bergsteigen.at). Rozhodující se může stát i čas nástupu nebo sestupu. Také s nimi počítejte vedle času klettersteigu při plánování túry. Obtížnost zajištěné cesty se zvyšuje při použití jakékoliv stupnice v případě nutnosti přelezení nezajištěné pasáže.
[1] Souvisí to s tím, že v alpských zemích není rozlišována vysokohorská turistika a horolezectví. Obojí je tradičně zahrnuto do alpinismu. Průkopnické výstupy 19. století a počátku 20. století dnes představují československý socialistický pojem - VHT. Přesto jsou prvovýstupci uznávanými horolezci.